Astronomické poznatky soucasnosti

Na pocátku veškerého moderního zkoumání vesmíru stojí práve kalendár, nebo lépe receno problém trí nadbytecných dnu ve ctyristaletém cyklu; na konci té dlouhé cesty za poznáním stojí naše názory o planetách znalosti lidí, kterí stanuli na Mesíci.
Dnes víme, že planety jsou kulovitá nesvítící kosmická telesa bez ustání obíhající v eliptických, témer kruhových drahách kolem Slunce. Jsme presvedceni, že naše soustava není ve vesmíru jediná, že stejne jako je Slunce jednou ze 150 miliard hvezd v Galaxii, je nepochybne i jeho soustava obežnic jen jednou z miliónu podobných.
Základní rozdíl mezi hvezdou (Sluncem) a planetou (obežnice) je v jejich hmote - napríklad Slunce má asi tisíckrát vetší hmotu než všechny jeho planety dohromady.
Planety, které krouží kolem našeho Slunce, rozdelujeme na vnitrní, to jsou ty, které obíhají na drahách mezi Zemí a Sluncem - jsou to jen Merkur a Venuše. Vnejšími jsou Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto.
Všechny planety svítí - stejne jako Mesíc - jen odraženým slunecním svetlem; presto by nezhasly zároven se Sluncem. Uhasínaly by postupne podle toho, jak jsou daleko od nás a od Slunce; slunecní paprsky potrebují cas k prekonání dané vzdálenosti. Napríklad Mars by prestalo být videt za sedm až dvacet sedm minut, Pluto zhruba za deset hodin po Slunci. Trebaže prumer mnohých planet znacne prevyšuje rozmery Zeme, jsou tak vzdálené, že je na obloze vidíme jen jako svítící body, které se od hvezd liší klidným nejiskrícím svetlem. V dalekohledu jsou videt jako ruzne velké kotoucky, kdežto hvezdy, i ty nejbližší, vidíme jenom jako body.
Planety i všechna ostatní kosmická telesa sledují denní pohyb oblohy od východu k západu, který je, jak víme (z predchozích kapitol), jen zdánlivý a vzniká ve skutecnosti otácením Zeme v opacném smeru. Mimoto ukazují planety dost složitý vlastní pohyb mezi hvezdami, který vzniká skládáním skutecného pohybu planety na obloze s jejím ciste iluzorním pohybem zpusobeným obehem naší Zeme v pohyb jediný. Protože se dráhy planet pomerne málo odchylují od roviny, v níž krouží kolem Slunce Zeme, odehrávají se jejich zdánlivé pohyby, stejne jako zdánlivý beh Slunce po obloze, v presne vymezeném pásu souhvezdí. Protože vetšina souhvezdí ležících na ekliptice (prusecnice roviny zemské dráhy se svetovou koulí) má jméno zvírat, ríkáme onomu pásu zvíretník nebo také zverokruh.
Zatímco jsou zdánlivé dráhy planet po obloze znacne složité, jejich skutecné dráhy v prostoru se vyznacují jednoduchostí. V podstate se jejich pohyb kolem Slunce rídí tremi zákony objevenými Johannesem Keplerem: Planety obíhají kolem Slunce po drahách mírne eliptických, v jejichž spolecném ohnisku je Slunce; Velikost plochy opsané pruvodicem planety (spojnicí planety se Sluncem) za urcitou casovou jednotku je vždy stejná; planeta se na své dráze pohybuje tím rychleji, cím je Slunci blíže Ctverce (dvojmoci) obežných dob planet jsou prímo úmerné trojmocem velkých poloos jejich drah. Proc je velikost plochy opsané pruvodicem planety za urcitou casovou jednotku vždy stejná, vysvetlil poprvé Isaac Newton (1643-1727); z jeho gravitacního zákona vyplývá, že síla pusobící na planetu v ruzných bodech její dráhy (slunecní pritažlivost) je neprímo úmerná ctverci její vzdálenosti od Slunce. Newton dokázal, že Keplerovy zákony platí jen za predpokladu, že na planetu nepusobí žádná jiná síla než pritažlivost Slunce. Obíhající planetu však ovlivnuje nejen neustálá pritažlivost slunecní, ale i pritažlivost všech ostatních planet, které zpusobují poruchy v její dráze.
Planety naší soustavy mužeme rozdelit na planety zemského typu a velké (obrí) planety. K prvním pocítáme Merkur, Venuši, Zemi a Mars; mají relativne malé rozmery (prumer od 5.140 do 12.714 km), znacnou prumernou hustotu (od 3,9 do 5,5 kg/m3) a relativne rídkou atmosféru složenou hlavne z dusíku, kyslicníku uhlicitého a kyslíku. Kolem své osy se otácejí pomerne pomalu (Zeme 23 h 56 min 4 s, Mars 24 h 37 min 22,7 s, Venuše cca 13 dní, Merkur 87 d 23 h 75 min 44 s). Velké neboli obrí planety - Jupiter, Saturn, Uran a Neptun - mají relativne velké rozmery (prumer od 49.700 do 143.600 km; malou prumernou hustotu (od 0,68 do 1,58 kg/m3), velmi hustou atmosféru složenou hlavne z vodíku a rychlou rotaci kolem osy (9 h 50 min až 15 h 50 min).
Vetšinu planet doprovázejí menší telesa nazývaná družice nebo mesíce Zeme má jednu družici, Mars dve, Jupiter dvanáct, Saturn devet, Uran pet, Neptun dve; v celé soustave obíhá 31 mesícu. Poslední známá planeta Pluto byla patrne kdysi jedním z mesícu Neptunových. Tím by byly nejlépe vysvetleny její do jisté míry odchylné vlastnosti: malé rozmery neodpovídající rozmerum predcházejících obrích planet, relativne velká hustota, rídká atmosféra, znacne excentrická dráha a pomalá rotace (prumerne 6,39 dne).
Uprostred naší planetární soustavy, jak píše astronom Josip Kleczek, stojí Slunce, které má také tvar koule a jehož prumer je 1.400.000 km, což je 109 krát více než objem naší planety. Je složené z atomárního vodíku s nevelkou prímesí hélia a nepatrným množstvím ostatních prvku. Také Slunce se otácí kolem své osy a to približne jednou za ctyri týdny, ale nerovnomerne: na rovníku za 27 dnu, u pólu za 30 dnu.
Vzniklo asi pred peti a pul miliardou let smrštením mezihvezdného oblaku a ze stejného oblaku vznikly i jeho planety se svými mesíci... Je pouhou prumernou hvezdou mezi sto padesáti miliardami hvezd Galaxie. Nestojí, jak byli presvedceni starí astronomové, nehybne uprostred své soustavy, ale obíhá kolem stredu Galaxie, od nehož je vzdáleno asi 30.000 svetelných roku. Délku slunecního roku, to je dobu, za kterou ubehne celou svou kulovou dráhu, odhadujeme na dve ste padesát miliónu roku; pohybuje se a celá jeho soustava s ním, rychlostí 230 kilometru za vterinu.
Má nadeji, že bude existovat ješte mnoho miliard let, to je tak dlouho, pokud budou probíhat jeho termonukleární reakce. Pak se zhroutí v malé, velmi husté teleso a zazárí jako supernova. Pri této zmene vznikne ohromný žár a v nem zaniknou jeho planety i s mesíci...